Koncem února loňského roku, jsme se s manželkou dohodli, že pokud to bude třeba, poskytneme dočasné přístřeší ukrajinským válečným uprchlíkům. Naše situace nám to umožňuje. V našem domě máme k dispozici malý zařízený byteček s kuchyní a vlastním sociálním zázemím. Nebylo to tak pro nás tedy tak složité, že bychom se museli dělit o svůj vlastní osobní prostor.

Uběhlo pár dní a zazvonil telefon, na jehož druhém konci se ozval pracovník HZS z KV Arény, že pro nás mají dvě dámy k ubytování. Shodou okolností jsem měl cestu přes Karlovy Vary, a tak jsem si Innu s Lydií osobně vyzvedl. V tom mumraji, kdy začátkem března byla uprchlická vlna velmi silná, to bylo dost obtížné, ale i tak se zadařilo a setkali jsme se. Šlo o maminku s dcerou, kdy dceři bylo necelých 35 let. Přes prvotní oboustranný stres a jazykovou bariéru, jsme celkem dobře komunikovali a vcelku si rozuměli. Dámy strávili 3 dny na cestě různými dopravními prostředky a byla na nich vidět obrovská únava.

První dva dny jsme je nechali pořádně odpočinout, dovybavili jejich bydlení spotřebiči, nádobím a materiální pomocí, která byla obrovská. Třetí den sešli z prvního patra k nám dolů, abychom se skutečně lépe poznali. Překladače v mobilech v tu dobu ještě jeli na plné obrátky. To se ale postupem času zlepšovali a po několika měsících na sebe mluvíme každý ve svém rodném jazyce, ale dobře si rozumíme.

Stali se z nás přátelé, čas od času jsme společně vařili a ochutnávali své tradiční pokrmy. Inna si obhospodařila kousek zahrady a na záhoně si pěstovala zeleninu. V době naší dovolené, nebo když jsme byli na víkend pryč, se nám starali o dům a zahradu. Neměli jsme sebemenší problém. Děvčata navíc začaly ve velice krátké době pracovat a stavět se na vlastní nohy.

V průběhu léta jsme se dohodli, že je na čase, aby se osamostatnili úplně. I vzhledem k jejich finančním možnostem si již mohli dovolit pronajmout si byt. Tak se taky stalo a začátkem listopadu jsme se rozloučili, byť na dům, ve kterém bydlí, krásně vidíme ze zahrady.

Na Vánoce se rozhodly vydat se domů, na Ukrajinu, za tatínkem, který se stará o byt a chatu. V pátek, týden před Vánoci, jsme se sešli u nás doma na předvánoční večeři. Pojedli jsme, předali jsme si nějaké malé dárečky. Pomohl jsem jim ještě rezervovat místa v autobuse na druhý den do Prahy, odkud měli v 9 hodin ráno odjet směr Dnipro.

Bohužel, osud asi nechtěl, aby odjely. Ráno ve 4 hodiny se vypravily se sbalenými kufry na autobusové nádraží. Cestou ale Inna uklouzla na zledovatělém chodníku, přisedla si nohu tak nešťastně, že si zlomila na několikrát obě kosti nad kotníkem. Měl jsem tedy budíček ve 4:30 a vydal jsem se na záchrannou akci. Obrovskou bolest umocněnou zmařenou cestou za tatínkem Innu provázela celé ráno. Ale byla velice statečná. Ještě ten den absolvovala operaci. Na Štědrý Den jsme je navštívili u nich doma, abychom je potěšili alespoň svou přítomností, když už Vánoce nemohly strávit v rodinném kruhu.

Dnes, kdy toto vyprávění sepisuji, je den pravoslavných Vánoc. Samozřejmě jsme nezapomněli popřát. A ani dnes jsme nebyli ušetřeni malé pozornosti v podobě tradičních ukrajinských vareniků.

A proč jsem si vybral zrovna tento příběh? Život nás neustále učí. Učí nás pochopit i to, že všechny věci se dějí z nějakého důvodu. I když je velice smutné, že vánoční cesta za rodinou nevyšla, tak na druhou stranu si říkám, že se mohlo stát něco mnohem horšího, když na celém území Ukrajiny i přes Vánoce „pršely“ rakety a útočily drony.

Jedno je jisté. Máme dva skvělé nové přátele, kterým jsme pomohli, a oni nám dávají velice pocítit svou vděčnost. Jsem si jistý, že když budu něco potřebovat, mohu se na naše holky kdykoliv obrátit. Je to zkušenost k nezaplacení. A i když má manželka je ta, která celou tuto záležitost iniciovala, jsem za to velice rád a neváhal bych, kdyby bylo potřeba celou tuto solidární akci zopakovat.

Pomáhejme si, má to smysl!