Císařské lázně se v polovině června po několikaleté rekonstrukci znovu otevřely veřejnosti. V pátek 16. 6. se jejich sálem rozezněla hudba Karlovarského symfonického orchestru a slavnostní večer přenášela ČT Art a musím říct, že atmosféra tam byla dechberoucí.
Když jsem v roce 2018 viděla poprvé model vestavby sálu, který navrhl architekt Petr Hájek se svým týmem, říkala jsem si, jak je to nádherné, chytré a odvážné řešení. Škoda jen, že se to u nás nikdy nepodaří zrealizovat. Byla jsem automaticky pesimistická a nevěřila jsem, že u nás najde někdo odvahu realizaci prosadit a že se v našem kraji může něco takového podařit.
O to větší radost jsem při slavnostním znovuotevření zažívala, protože výsledek několikaleté práce mnoha lidí, je impozantní. Vzniklo výjimečné a ojedinělé dílo, nejen vizuální stránkou, ale i akustickými vlastnostmi.
Volně přejdu k té špatné zprávě, která se objevila skoro ve stejnou chvíli jako znovuotevření Císařských lázní. Karlovarský kraj zase jednou vyšel v průzkumech jako nejhorší místo pro život. Za ty roky, co jsem veřejně aktivní, jsem už takových průzkumů viděla spoustu. Řada z nich nezveřejňuje metodiku nebo sběr dat neprobíhá na reprezentativním vzorku lidí, takže jim nevěnuji přehnanou pozornost. Nicméně faktem je, že tyhle průzkumy ukazují i něco jiného. A to že, jak lidé vnímají život je kraji, je o poznání horší, než je realita.
Možná je to tím, že lidé ze západu Čech jsou od přírody trochu kritičtější a nedůvěřiví. Určitě to souvisí i s krušnou historií našeho kraje, která nás ovlivňuje doteď.
Život tady určitě není nejlehčí a ze všemožných statistik možná vycházíme jako nejhorší. Nicméně ke slovu se tu dostávají lidé, kteří si to nechtějí nechat líbit. S radostí tuhle změnu pozoruju a už teď jsem si jistá, že to dobře dopadne. Držme si palce!