Když jsem psal poslední článek do krajských listů na sklonku roku, svým způsobem jsem vyzýval ke vzájemnému respektu ve smyslu očkovaní vs. neočkovaní. Toto téma v poslední době dost vyšumělo v souvislosti s tím, co se nyní děje na Ukrajině. Bohužel ale zůstává společnost rozdělená na dva tábory, které v podstatě kopírují nevraživost očkovaných a neočkovaných z minulého období. Je to zřejmě i tím, z jakých informační zdrojů tyto skupiny čerpají. Do toho se promítá samozřejmě i frustrace ze zdražování všech možných produktů i služeb.
I v mé sociální bublině jsou lidé z obou táborů. Jedna skupina lidí dělá maximum pro to, aby pomohli lidem prchajícím před válečným konfliktem. Druhá skupina stále hledá pochybnosti o tom, co se na Ukrajině děje. Navíc se do jejich myšlenkových pochodů promítá i to, že za drahý plyn a ropné produkty může vládnoucí pětikoalice. Z některých rozhovorů s mými přáteli a známými mi zůstává rozum stát a nejednou mi je z těchto výroků i fyzicky zle. Přiznám se, že jsem si několik přátel smazal ze sociálních sítí, protože tolik nenávisti k obětem války, bylo pro mě již přes čáru. Slýchám výroky, že nic není černobílé a Ukrajinci si za vše vlastně můžou sami, když se stali loutkami západu. Dalo by se to přirovnat k podobným výrokům typu „Nejsem rasista, ale..“.
Spousta lidí, a věřím, že je to jen hlasitější menšina, mají obavu z migrační vlny lidí, kteří prchají před válkou. Bojí se, že tito uprchlíci nám budou brát práci, jejich děti nám obsadí školy a školky, kdy budou upřednostňovány, čeští občané budou vystěhováváni ze svých bytů, kam se následně nastěhují Ukrajinské rodiny a další hromadu nesmyslných obav, které se ale samozřejmě ukazují jako liché. Mnoho starostů našich obcí a měst odrážejí neustálou palbu dotazů svých občanů, kdy se snaží neustále vysvětlovat, že takto to opravdu není. Snaží se samozřejmě pomáhat uprchlíkům jak to jen jde, ale určitě ne na úkor místních občanů. A to je potřeba neustále připomínat a zdůrazňovat.
I přesto všechno co se děje, stále slýchám, že ti, u kterých se neválčí, by měli odjet zpět domů. Události posledních dní nám ale ukazují, že žádné místo na Ukrajině se nemůže považovat za bezpečné. Je třeba si uvědomit i to, že lidé, kteří prchají do bezpečí, za sebou nechali vše. Nechali doma manžely, otce, domy, byty, domácí mazlíčky, přátele, o materiálních věcech ani nemluvě. Přijeli s příručním zavazadlem v jedněch botách. I tak se mezi námi najdou lidé, kteří jim budou závidět pár tisíc, MHD zdarma a vstupné do ZOO. Mezi lidmi se šíří „zaručeně senzační“ informace, jak zneužívají našeho solidárního systému. Často také slýchám, že každý má právo na svůj názor, ale pokud to není pravda, nedá se to považovat za názor, ale za prachsprostou lež.
S manželkou jsme se dohodli na tom, že část našeho domu, poskytneme jako azyl potřebným, kteří byli zasaženi ruskou agresí na Ukrajině. Máme výhodu, že máme v domě oddělený prostor, malý byteček s vlastním zázemím. Již dva měsíce tak u nás bydlí matka s dcerou z Dnipra. Tohoto rozhodnutí ani trochu nelitujeme, ba naopak. Oběma jsme velice rychle sehnali práci, vyřídili vše potřebné a dámy teď začaly chodit na kurzy češtiny. Jsou velice milé, pokorné a vděčné. Nedávno, když jsme jedné z nich přáli k narozeninám, nás označila za svou novou rodinu, což nás dohnalo skoro k slzám.
Na závěr mi dovolte krátkou prosbu.
Nevybíjejme si zlost a frustraci na Ukrajincích. Pokusme se vžít do jejich situace. Pokusme se jim alespoň trochu pomoct. A pokud zrovna nechceme pomáhat, nestavme se na stranu zla a nerozdmýchávejme nenávist. Respektujme se navzájem. Mají to těžké a mnozí z nich přišli opravdu o vše. Někteří se vrátí domů a jiní tu třeba zůstanou a začnou žít nové životy. Pokusme se v tom nevidět problém, ale příležitost. Příležitost pro ně, i pro nás pro všechny.
Lukáš Zykán, zastupitel Karlovarského kraje za Piráty